Plzeňský hotel Continental vypráví příběh jako ze stříbrného plátna

Nejdříve ale musely být vystavěné kulisy. Stalo se tak koncem 19. století. Plzeň vté době zažívala hospodářský rozmach. Stavěly se továrny, obchodovalo se. A obchodníci toužili po lepším a hezčím ubytování. Kapacita hostinců, vnichž se sem tam našel pokoj na přespání, nedostačovala. Příležitosti se chytil První plzeňský akciový pivovar v Plzni, který vroce 1895 vystavěl vhistorickém jádru velkorysý hotel. Původně se jmenoval Menčík, později Pilsner Hof (Plzeňský dvůr) a od roku 1918 se mu říká Hotel Continental.

Stavba hotelu je nepřehlédnutelná dodnes. Tisknou se kní městské sady, jen pár kroků je to přitom na náměstí, zněhož se vypíná katedrála. Budova směrem do sadů kopíruje původní městské opevnění. Zdruhé strany je blok zacelen budovou nového městského muzea.

Ve stejném období byl o několik desítek metrů dál postaven i hotel Waldek, dnešní Slovan. Ten vznikl přestavbou způvodního menšího hotelu. Nezasvěcenému oku se mohou zdát obě budovy podobné, vyrostly přece jen ve stejné době, jejich fasáda je prošedivělá, interiér zčásti pořád ještě poznamenaný nevlídnou a necitlivou rukou komunistického režimu. Jenže Hotel Continental má něco navíc – srdceryvný příběh, který by vydal na filmový scénář.

Dáma z portrétu

Když dnes vejdete do hotelu Continental, vstoupíte do jeho restaurace a zadíváte se na konec sálu, jenž nezapře prvorepublikovou eleganci, vaše oči se střetnou sdámou zportrétu. Jmenuje se Eugenie a její poněkud melancholický výraz má co do činění sjejím osudem.

Do hotelu se přivdala, ač o to vůbec nestála. Eugeniin otec, Arnošt Egert, byl restauratér, který svou pílí a prací přišel kzajímavému jmění. Miloval umění, nakupoval obrazy a snil o luxusním hotelu vPlzni. Na koupi ale neměl dostatek peněz. Hotel připadl rodině Ledeckých, která ho vroce 1928 koupila za tři miliony korun.

Václav Ledecký byl už starší muž, a tak starost o chod hotelu postupně předával svému synu, Emanuelovi. Ten byl zcestovalý, studoval hotelovou školu ve Švýcarsku, učil se hoteliérskému řemeslu vLondýně i vNew Yorku, kde pracoval jako číšník vluxusním hotelu Waldorf-Astoria.

Když se sním Eugenie seznámila, jeho světoběžnictví ji neoslnilo, ač sama toužila po cestování. Bylo jí devatenáct, měla se provdat a Emanuel jí ve svých sedmadvaceti letech připadal „starý a zkostnatělý“, jak se později nechala slyšet. Jako poslušná dcera ale splnila přání svých rodičů a provdala se.

Nejluxusnější hotel v Plzni

Velkolepá svatba se neobešla bez slz. Nevěstiny tváře byly smáčené lítostí, když odcházela od oltáře, jak později vyprávěli svatebčané. Na trápení ale nebyl čas. Emanuel se rozhodl hotel zmodernizovat – zavedl vněm například technologicky vyspělé odvětrávání. Pokoje byly pohodlné, vybavené stylovým nábytkem. Na stolech se natřásaly damaškové ubrusy, ve vázách zářily květiny, ve sklenkách jiskřilo nejlepší víno. Luxus přilákal luxusní hosty. Hotelová kniha je ovšem ztracená vtemnu historie, a tak si lze jen představovat, jaká zvučná jména hotelem prošla.

Eugenii a Emanuelovi se narodily dvě děti. Dcera a syn. Dostaly jména po svých rodičích. Čas ubíhal. První republika žila svým životem, vedle tvrdé práce byl občas čas na swing, biograf nebo divadelní představení. Eugenie po svém otci zdědila vášeň pro umění, zejména pro obrazy.

Mračna nad hotelem

Když se nad Československem začala stahovat mračna, mimo dění nezůstal ani hotel Continental. Ještě vroce 1938 se vněm sešli českoslovenští židé, aby vyjádřili svoji sounáležitost se státem. Jenže ten byl brzy okousán. Hranice říše dýchala doslova na Plzeň. Potom se ještě více zatáhlo.

Byl 15. březen 1939. Mraky byly nacucané sněhem, který do dláždění zadupávaly těžké holínky. Čerstvý sněhový poprašek vplzeňských ulicích rozjezdily německé tanky. Do hotelu pak chodívalo na sklenku gestapo i němečtí vojáci. Nedalo se nic dělat, jen zatnout zuby a doufat.

Koncem druhé světové války svítala stále častěji naděje na osvobození. Bombardování se stalo nutností. „Londýn“, jak se říkalo zahraničnímu rozhlasovému vysílání, se snažil občany vČeskoslovensku upozorňovat na spojenecké nálety.

„Chápali jsme, proč je to nutné a na letce jsme se nezlobili, vždyť se nám snažili pomoci,“ říká například Marie Hechtová, která byla vté době mladá dívka a chodívala tančit do Měšťanské Besedy. Ano, bylo to nutné. Byla válka a Škodovka vyzbrojovala německou armádu. Spojenci se ji snažili zasáhnout a ochromit tak svého nepřítele. Jenže se nedařilo. Špatné počasí, nepřesná navigace… Bomby padaly jinde, než měly.

Osudný prosinec 1944

Bylo krátce před Vánoci 1944. Dvacátý prosinec byl zdánlivě den jako každý jiný. Malý Emanuel nechtěl jít do školy, vymlouval se na nachlazení. Vychovatel i jeho matka ho ale do školy poslali. Eugenie se vydala na nákupy a za svou matkou Marií, která byla nemocná a ležela ve špitálu. Vzala ssebou i svoji dcerku. Vhotelu zůstal Arnošt, Eugeniin otec, a hoteliér Emanuel. Pracovalo se, dokud se nerozezněly sirény. Blížil se další nálet. „Poplach byl ten den houkán asi 50 minut před vlastním útokem,“ říká historik Miroslav Eisenhammer.

Hoteliér Ledecký, jeho tchán, hoteloví hosté, ale například i úředníci ze Škodovky, kteří zašli do restaurace na oběd, utíkali do krytu. Dodnes není zcela přesně spočítáno, kolik se jich ve sklepení tísnilo. Zdroje uvádí 60 až 80 lidí. Kryt vContinentalu byl považovaný za nejbezpečnější ve městě, a to díky masivnímu schodišti, pod nímž se ukrýval.

Konec poplachu byl odhoukán ve 13.40. „První a druhá četa městského hasičského sboru, který byl zařazen do systému plzeňské Luftschutzpolizei, byla nasazena už ve 12.52 na hašení požáru domu U Zvonu a khašení požáru a vyprošťování zasypaných osob vPallově ulici. Záchranné akce tedy začínaly ještě během poplachu, ne až po jeho ukončení,“ dodává Miroslav Eisenhammer.

Vcentru města bylo zasaženo více budov. I hotel. Ten nejevil zvenčí náznaky velkého poškození. Stál. Ve svých útrobách měl ale mrtvé. Puma totiž dopadla do jihovýchodní části hotelu. Prolétla pokojem 221, kde Eugenie často pobývala během dne, a až poté explodovala. Výbuch zabil asi 70 lidí. Mezi nimi byli i Emanuel Ledecký a Eugeniin otec.

Byli i přeživší. Například čtrnáctiletý Václav Němec, který se vhotelu učil kuchtíkem a dostal za úkol ohlídat hrnec nudlové polévky, jež se měla po skončení poplachu podávat. „Tlaková vlna mě hodila dozadu do klenutého průchodu, který mi zachránil život, protože zrovna tahle část zdi se nezřítila. Ze sporáku vyšlehl plamen a zapálil na mě šaty, zároveň se na mě převrhl hrnec spolévkou, která je částečně uhasila. Já jen pamatuji, že jsem měl na sobě nudle a plácal rukama po ohni na zbytku kalhot a košile. Pak jsem se dozvěděl, že hotel vypadal zvenčí netknutý, ale zdi a stropy uvnitř se hroutily, což postihlo právě kryt,“ vzpomínal vroce 2018 pro časopis Instinkt.

Malý Emanuel byl ve škole. Běžel rychle domů, ale už se khotelu nedostal přes kordon německých vojáků. Eugenie byla u své matky, společně smalou Evženkou. Marie Egertová byla vté době už vkómatu. „Asi minutu před tím, než jsem zaslechla sirény, moje matka pohnula rukou, jako kdyby chtěla někoho zavolat,“ vzpomínala Eugenie později. Je zvláštní, že Marie celý život říkala, že odejde společně se svým mužem Arnoštem. On zemřel 20. prosince vkrytu, ona o den později vnemocnici. Eugenie zůstala sama se dvěma malými dětmi a srozbombardovaným hotelem.

Americký generál a československý diplomat

Osud to vždy nějak zařídí. Na Eugenii po všech těch tragédiích, které se vjejím životě odehrály, čekala láska. Bylo jí třiatřicet. Byl květen 1945. A do města přijeli Američané. Během květnových dnů se stal Continental sídlem velitelů americké armády. Ubytoval se tady i generál John Hinds, který se do krásné a mladé vdovy zamiloval. Láska to podle svědků byla oboustranná. „Během prvního manželství jsem nebyla příliš šťastná,“ přiznala Eugenie. „A poprvé od té doby jsem byla volná, osvobozená od všeho.“

Během šesti týdnů, které generál vPlzni strávil, byli neustále spolu: večeřeli venku, tancovali swing, zapomínali na všechny válečné tragédie. Dokud nebyl generál povolán zpět do USA. Protože byl ženatý, Eugenie nebrala vztah příliš vážně. Hinds byl ovšem zamilovaný. Doma se rozvedl, koupil prsten a hledal způsob, jak ho doručit své vyvolené vČeskoslovensku.

Vyhledal Jana Masaryka. Ten ale neměl čas, a tak požádal diplomata Jiřího Janečka, který působil v USA a po válce se chystal navštívit vlast, aby prsten doručil. Ani ten neměl čas, a tak požádal svoji sestřenici, aby prsten předala. Tak se i stalo.

Eugenie ovšem váhala. Má i sdětmi odejít do Ameriky? Má vše opustit a začít docela nový život vneznámé zemi a smužem, kterého znala jen pár týdnů? Osud ji rozhodování ještě ztížil anebo naopak ulehčil. To ví jen sama ona.

Jednoho dne, vlétě 1945, projížděl Jiří Janeček Plzní. Ve voze byl se svým příbuzným Oldřichem a rozhodli se, že seženou benzín, který byl koncem války stále nedostatkovým zbožím. Janeček se rozpomněl, že před nějakou dobou slyšel o hoteliérce a hotelu Continental. Napadlo ho, že by mu mohla benzín poskytnout. Zastavili před hotelem a Jiří slíbil, že bude rychle zpátky. Oldřich na něho ale čekal přes hodinu. Když se mladý diplomat konečně vrátil, prohlásil. „Tuhle ženu si vezmu.“

Několik dní po osudovém setkání nesla Eugenie mladému diplomatovi dopis pro generála Hindse. Byl vněm pravděpodobně souhlas se sňatkem. Rozhodla se ale, že ho nepředá. O tři týdny později se provdala a přijala jméno Janečková. O novině zpravil generála sám diplomat, který mu prý napsal: Veni, vidi, vici.

Odchody a návraty

Eugenie se sJiřím Janečkem odstěhovala do USA. Narodily se jí ještě další tři děti. Janeček pracoval pro OSN a často cestovali.

Mezitím vČeskoslovensku komunisté hotel znárodnili. Vnitřek vykuchali a zbavili ho prvorepublikového luxusu. Vysoké rozměrné pokoje přepažili a vybavili je sektorovým nábytkem.

Než Eugenie odjela, předala správu hotelu Josefu Ulčovi, který byl ztakových zásahů nešťastný. „Byl skutečně oddaný. Matce pravidelně psal, co se vhotelu děje. Nedokázal se smířit stím, že ho soudruzi rabují a rozkrádají. Byl nepohodlný, a tak ho odveleli do hotelu Esplanade vMariánských Lázních. Jednoho rána, někdy začátkem padesátých let, toho měl dost a skočil ze střechy,“ říká George Janeček, Eugeniin syn, který vdevadesátých letech společně se svou matkou a bratrem Emanuelem hotel restituovali.

Eugenie se do Plzně ještě na krátko vrátila. Pobývala tady vdevadesátých letech. Když se ale její zdravotní stav zhoršil, rozhodla se odejít zpět do Ameriky. George a Emanuel ještě nějakou chvíli hotel provozovali. Později ho ale prodali novým majitelům, kteří pokračují vcitlivé renovaci a vracejí budově šarm.

Portrét je na svém místě

Na vše zobrazu dohlíží Eugenie, jako by ve skutečnosti nikdy neodešla. Jestli vás její příběh zaujal, zajděte se na ni do hotelové restaurace podívat a vypijte si sní šálek kávy nebo vína.

Více informací zde.

Autorka:  Jana Poncarová